Jizerské hory jsou nejsevernějším a jedno z nejmenších českých pohoří. Na malém prostoru zde však dochází k symbióze absolutní „kanadské“ divočiny neproniknutelných smrkových lesů, hrubých 
žulových skal, které nemají v Čechách co do rozlohy. Také holé planiny po kalamitních smrčinách vytěžených v průběhu 80. let dnes již z větší části opět zarůstají mladými porosty. Ekologická katastrofa na konci 20.století měla apokalyptický rozsah, přesto je současný vzhled centrální části
Jizerských hor svým způsobem unikátní pro turisty, kterým se nabízí dříve nemožné daleké výhledy v podstatě ze všech horských hřebenů.
Svéráznou kuriozitou, která se v takovém množství vyskytuje pouze v Jizerských horách, jsou pomníčky připomínajíc í nejrůznější nešťastné události: pytlácké přestřelky, vraždy a sebevraždy, zmrznutí zbloudění, úrazy, které měly konec dobrý i špatný.
Jizerským horám dala jméno řeka Jizera, nicméně jméno Jizerské hory (das Isegebirge) se v běžné mluvě ustálilo až v 19.století (předtím byly hory považovány za součást Krkonoš). Jazykoví badatelé se shodují na tom, že jméno Jizery má s největší pravděpodobností keltský původ. Kořen slova Jizera má mít prazáklad ve staroindickém isarás, což znamená prudký, čerstvý či bystrý. Velice oblíbeným, nicméně neoficiálním používaným názvem pro hory je jméno Jizerky.
Dnes jsou hory ve směru severo-jihovýchod přeťaty hranicí česko–polskou. Nejvyšším vrcholem české části je Smrk (1124m), nejvyšší horou celých hor je Wysoka Kopa (1126m) v polské části. Obě hory nepatří, z pohledu z centrální části, k příliš významným vrcholům, nejvýraznější horou v centrální části je Jizera (1122m).
Východní část (oblast kolem řeky Jizery) přechází do nejmohutnějšího českého pohoří – Krkonoš. Centrální část hor je charakteristická svoji
náhorní plošinou, která se nachází v nadmořské výšce od 800m do 1000m. Na sever spadají svahy, pokryté charakteristickými bukovými porosty s bohatě roztroušenými žulovými skalami, do údolí řeky Snědé a do oblasti Frýdlantské pahorkatiny. Jižní a jihozápadní svahy hor pak klesají mnohem pozvolněji do údolí řeky Nisy a Kamenice a obzvláště na Jablonecku tvoří charakteristickou krajinu střízlivých horských obcí s romantickými chalupami, mačkárnami skla, kostelíky, poli, loukami a lesy.
Jižní podhůří Jizerských hor je charakteristické dlouholetým prolínáním 
české a německé kultury včetně částečně dochovaného původního českého dialektu horalů a bohaté společné sklářské tradic. V celém podhůří se dochovaly domácí mačkárny skla, tzv. „drikety“ se dvěma komíny při štítech budovy. Kromě průmyslového podhůří (Jablonec nad Nisou, Smržovka, Tanvald) je zde typický venkovský ráz osídlení, rozptýlená zástavba podél vodních toků a v rozsáhlých lukách přerušovaných lesy a remízky.
Centrální část hor tvoří náhorní planina a její bezprostřední okolí. Charakteristická je zdejší 
severská krajina smrkových lesů a rašelinných luk a jezírek, jejíž „kanadský“ vzhled je dotvářen přehradami (Souš, Josefův Důl, Bedřichov), které působí dojmem přirozených jezer. Tato část hor byla od 17. a 18. století intenzivně využívána pro sklářskou výrobu. 
Centrální část hor po celém jejím obvodu vyjma severní oblasti, obklopuje prstenec mladších horských obcí (Bedřichov, Janov nad Nisou, Lučany nad Nisou, Josefův Důl, Albrechtice v Jizerských horách, Kořenov) s typickou zástavbou dřevěných chalup promísenou kamennými domy z období rozvoje průmyslu v posledních letech 19.století. Typické jsou rozhledny vybudované na samém počátku 20.století horskými spolky na okrajích centrální části hor (Královka, Slovanka, Bramberk, Tanvaldsky Špičák, Štěpánka).
Rozhledny v centrální části Jizerských hor
O horách
Dominantní jizerskohorskou horninou je jednoznačně žula, která je téměř čtvrt miliardy let vyskytuje v celé centrální části hor. Zvláště na severních svazích vytváří celou řadu bizardních skal využívaných horolezci. Z žulových kvádrů je vystavěna celá řada starších budov v Liberci a Jablonci nad Nisou, některá stanice pražského metra či Stalinův památník v Praze na Letné.
Zvětráváním živné odštěpeniny žul se do pískových náplavů horských 
potoků dostávaly krystaly mnoha vzácných minerálů – rubíny, safíry a více jak 30 dalších nerostů. Jizerskohorské safíry, těžené již od středověku z náplavů Safírového potoka či řeky Jizery v osadě Jizerka, patří k nejkrásnějším v Evropě.
Jizerská žula byla zvětráváním a rozpadem transformována do nejrůznějších bizardních tvarů. Velice známé jsou zdejší skalní hrnce či viklany, kdy se jedna skála „viklá“ na druhé. Viklany se nacházejí na různých místech v horách, velice známý je viklan u Pytláckých kamenů či viklan u Poledních kamenů, který se pohybuje ve dvou úrovních. V Jizerských horách jsou také zvláštní skalní útvary – sklaní hřiby, které vznikli díky nestejnosměrnému zvětrávání žuly. Nejznámější se nacházejí na Stržovém vrchu u Oldřichova v Hájích a v Jindřichově na Jablonecku. V centrální části hor se velice vzácně vyskytují i vyvřelé horniny – čedič. Nejmohutnější výlev čediče v Jizerských horách představuje kuželovitý vrchol Bukovce (1005m). Čedičové výlevy jsou patrné též v okolí Frýdlantu.
Tradičně jsou Jizerské hory považovány za oblast velice bohatou na vodní toky, studánky, přehrady a rašelinné tůně. Turista, který se nebojí pozřít vodu v přírodě, zde nikdy nebude mít žízeň. Brát si láhev s vodou na pití je v Jizerských horách považováno za zbytečné. Vody z jižní části hor (Jizera, Kamenice, Bílá a Černá Desná) míří do Severního moře, Nisa a vody ze severní strany a částečně i náhorní plošiny hor směřují do Baltu. V této souvislosti je kuriozitou, že podzemní štola z Josefodolské přehrady odvádí pitnou vodu do Liberce napříč těmito rozvodili. Znamená to, že voda, která by přirozeně plynula do Severního moře, odtéká do moře Baltského.
Jihovýchodní část hor odvodňují zejména řeky Kamenice, Černá a Bílá Desná. Na Kamenic
i byla také postavena největší jizerskohorská tzv. Josefovská přehrada se dvěma sypanými hrázemi, která zatopila jedno z nejromantičtějších údolí v horách. Původní vzhled řeky s balvanitým korytem je stále patrný v lese mezi přehradou a obcí Josefův Důl. Na říčce Jedlová se v přírodní rezervaci Jedlový důl nachází velice pěkný vodopád Jedlová. Řeka Bílá Desná kdysi plnila tzv. Protrženou přehradu.
Severní části hor dominuje řeka Snědá, která tvoří také hlavní tok Frýdlantska. Přítoky Smědé, Bílý a Černý Štolpich, Bílý a Černý potok vytvářejí v prudkých severních svazích Jizerských hor, porostlých bukovými lesy a bohatými na žulové skály, členité vodní kaskády s mnoha vodopády a peřejemi.
Velice významným jizerskohorským fenoménem, který dotváří typickou tvář hor, jsou rašeliniště. Ta vznikla po skončení doby ledové, kdy na náhorní plošině i hřebenech roztál sníh. Nejmocnější vrstva jizerské rašeliny dosahuje zhruba 6 metrů. Nejrozsáhlejším a také nejkrásnějším rašeliništěm Jizerských hor je Velká jizerská louka. Mezi další patří např. Černá jezírka, Rybí loučky, Malá jizerská louka, Klečové louky, Vlčí louka a rašeliniště Na Čihadlech. Zajímavostí je, že rašelina z rašelinišť na Klikvové louce u Bedřichova a Malé jizerské louce byla v minulosti těžena. Vytěžené místo bylo použito jako nádrž zadržující vodu pro pohon brusíren skla. Řada turistů má z jizerskohorských rašelinišť respekt, a to přesto, že se nedochovala ověřená zpráva, že by do nich za celá staletí někdo zapadl a utopil se. Jakékoliv vstupování do volného prostoru rašelinišť je výslovně zakázané z důvodu ochrany přírody a krás rašelin.
Podnebí
Jizerské hory jsou oblastí s dlouho ležící sněhovou pokrývkou – až 160 dnů. Teplotní poměry v horách 
výrazně kolísají podle nadmořské výšky, při posunu o pouhých 100 výškových metrů může docházet k proměnám až o dva stupně Celsia. Pro Jizerské hory jsou však typické v zimních měsících i inverze, Kdy je ve vyšších polohách tepleji než v údolích a v nižších polohách. Při cestě z liberecké kotliny, která je typickou inverzní oblastí, výše do hor končí vrstva inverze obvykle v úrovni Rudolfova a modré nebe je tak pro mnoho turistů vyjíždějících ze zakouřeného města příjemným překvapením.
